Mumiová hnědá

Za léta strávená v divokých ponožkových vodách jsme spatřili mnohé. Některé příběhy ze světa barev a textilu jsou tak poutavé, že je nám líto se o ně nepodělit. Proto jsme se rozhodli ustanovit novou řadu občasných písemností. Co zpráva, to neuvěřitelný ale skutečný příběh prosáklý barvou či omotaný látkou.

U prvního platí dokonce oboje a navíc se skvěle hodí do období záhrobní svátků. Tasím tedy rovnou silnější odvar z říše nikoliv fantasie, nýbrž dobře zdokumentované historie.

Staří Egypťané stavěli pyramidy a mumifikovali své mrtvé – tak jest všeobecně známo. To, že mumie Evropané až do dvacátého století používali jako zdroj hnědého barviva, se ví méně. Jedná se však o pouhý vrcholek bizardního ledovce ze starověkých egyptských pozůstatků a prazvláštních evropských zvyklostí.

Započít cestu k mumiové hnědé ale musíme nikoliv v Egyptě, nýbrž v Persii. Tamní přírodní živice čítající dehet, asfalt či bitumen, získaly ve středověké Evropě pověst léčebných substancí a rychle se staly prodejním hitem tehdejších „lékáren“. Jejich zásoba však pomalu vysychala, a tak se hledaly další prameny tohoto domnělého léčiva.

Zde přichází na scénu mumie. Hledat nový zdroj v tisíce let starých pozůstatcích mělo své dva dobré důvody. Zaprvé byly mumie stejně tmavé jako přírodní živice. Zadruhé měly podobné jméno, a to nikoliv náhodou. Dávní egyptští pohřebníci skutečně zpočátku k mumifikaci využívali bitumen, v arabštině zvaný mūmiyā.

Uchytily se dva obchodní modely. Prvním bylo využití jemného mumiového granulátu jako pigmentu do barvy, kterážto se prodávala pod obchodním označením „Caput mortuum“ neboli mrtvá hlava. Z větší části šlo samozřejmě o misnomer, neboť k výrobě nebyly používány pouze hlavy. I proto je dobře, že se více uchytilo popisnější pojmenování „mumiová hnědá“.

Druhou úspěšnou komerční aplikací se stal mumiový striptýz. I zde je pojmenování velmi popisné. Účastníci společenských dýchánků kořeněných mumiovým striptýzem látku postupně odmotávali a oddávali se pocitům orientálně záhrobního tajemna. Dovolte mi zde malou vsuvku, že zákonná regulace psychoaktivních látek je fenoménem až druhé poloviny dvacátého století, takže atmosféra mohla být opravdu opojná.

A tak se od Nilu do Evropy postupně začalo dovážet vše tmavé, mrtvé a sušené. Drť z tohoto organického materiálu měla být lékem na libovolné neduhy lidského těla i duše. Jelikož se preparát podával perorálně, jedná se učebnicový příklad medicínského kanibalismu. Poptávka ve městech jako Paříž či Londýn učinila z dovozu mumií lukrativní obchodní odvětví.

Dařilo se mu až do 18. století, kdy Západoevropany osvítilo, že konzumace tisíce let starých mrtvol možná není v plném souladu s nastoupivším „věkem rozumu“. To byl nepříznivý vývoj pro dovozce, kteříž nutně potřebovali najít svému zboží jiné uplatnění.

Přestože jsme technicky vzato pánským klubem, jsou naší doménou barvy , nikoliv striptýz. Proto raději ještě zmíním, že poslední oficiální prodej tuby s mumiovou hnědou se uskutečnil v Londýně v roce 1964. Od té doby prý již žádná mumie na oltář barev nepadla.