Bílé (nejen) Vánoce

kdo by neměl Vánoce spojené s bílou barvou a pohádkami? To, zda se nám vedle napínavých snímků se šťastnými konci podaří sledovat i za okny padající sníh, netuším. Naštěstí svět barev nabízí mnoho neuvěřitelných, avšak pravdivých příběhů a já znám právě jeden o bílé, jež tak trošku pohádkové rysy má. Vystupují v něm jasné panny, mazaní zloději, kovoví rytíři i prostá ješitnost.

A tak dovolte, abych Vám bílé a pohádkové Vánoce pojistil alespoň povídáním o tom, jak člověk bílou barvu chtěl a na cenu nehleděl.

Jářku, i vlastní líci člověk olovu nastavil. Houfy jasných panen ještě jasnějšími chtěly být. Hlavu klidně prázdnou, hlavně však bílou, možná myslily si. Na ostrovech britských Alžběta Prvá i této módě kralovala. Ani české panstvo však pozadu zůstat nehodlalo, jelikož to byl poddaný, kdo sluncem tvář měl ošlehanou. Inu, i ta nejsvětlejší barva, když s ješitností se smíchá, jen černě to dopadá.

Spanilého zachránce bylo třeba. Kovaného či alespoň kovového rytíře s malířským štětcem namísto meče. A vskutku se jeden takový ve městě Dijon urodil a slovutnější než tamní hořčice by býval byl, kdyby úkol svůj splnil. Oxid zinku též nebesky bílou snáší a podlomeným zdravím se za něj neplatí.

Některé bitvy zinek vyhrál, krutovládu olova však nepřeťal. Že tomu nevěříte? Kdo by volil bělobu tuze škodlivou před barvou neškodnou?

Našeho rytíře povaha moc křehká byla. Nejednomu malířskému mistru se jeho veledílo před očima sloupalo, když zinku jako zachránci uvěřil.

V tomto příběhu tedy zachráncem není rytíř ze zinku. Třeba bylo hrdiny o poznání pevnější a trvalejší podstaty. Bohudíky titan vstoupil na scénu, těžko hledat pevnějšího kovu.

Pouhé jedno století jeho oxidu stačilo, aby rozdrtil drcené olovo. Dnes vládne dobře bílému, a to téměř všemu. Přes všemožné nátěry až po jedlé cukrovinky sahá panství Jeho Jasnosti. Zdraví neškodí, času odolává a v bělosti i olovo překonává. Konečně bílá, jíž na nebesích snad jen rovno, a to od prvku nesoucího božské jméno.

Pouze výroba by jednodušší být mohla. Znalost tohoto řemesla je přísně střeženým tajemstvím, tak je cenná. A co cenné je, po tom zloděj pokukuje. Vědomi si toho za velkou louží byli. Proto před třiceti lety zákon vytroubit dali, že všechna výrobní tajemství se před cizími mocnáři hlídat musí.

Přesto se ale tací našli, kdo ukradnout bílou barvu chtěli. Opět lidská touha po ní špatná rozhodnutí plodí.

Čínským srdcím se jí zachtělo. I jistý Walter Liew do služeb se jim dal a plány na továrnu americkému chemikovi DuPontovi vzal. Třicet zlatých melounů amerických shráb. Kolik Číňané dali by, o červenou šlo-li by?

Zatímco Liew patnáct let skrz mříže hledí, v Madžusku chemičky jako houby po dešti se rodí. Nu což, alespoň víme, že z bílého z východu se nezblázníme.

Nazvěme to tedy koncem šťastným, neboť titanem božským nahrazeno bylo pekelné olovo. Konečně zdraví již bílý chtíč neškodí.

Jen možná v šestnáctém století smůla, že v Peru pozornějšího nebylo Španěla. Věru, už tehdy tam leccos bělil přírodní oxid titanu. Bílý rytíř tak mohl přicválat z Ameriky o pár století před pozdějšími průkopníky.

Leč někdy lehké nepozornosti třeba, aby pěkná pohádka vznikla. Například Růženku by neznal nikdo, kdyby nepíchla se o vřeteno. Martin Kabát pekelné úpisy z kapsy nevyndal, než s čertem v kartách prohrál. A Sněhurka chybovala přece při nedbalém nákupu ovoce. Vždy to však nakonec dobře dopadlo, jinak to snad ani být nemohlo.

A tak zazvonil titanový zvonec a pravdivé pohádky o bílé je konec.