Září '25

Strhl tím takovou lavinu, že o téměř čtyři dekády později roku 1812 musel britský parlament vydat speciální „Zákon o ničení pletacích stávků na punčochy“. Sabotáž aparatury na výrobu nejen punčoch hrozila setkáním s katem, což je tedy i na mě přísné ponožkové pravidlo.

Na destrukci textilních továren luddity – následovníky možná lehce fiktivního Neda Ludda – lze ostatně pohlédnout různě. Na jedné straně stojí dělníci a řemeslníci, jejichž léta pilované schopnosti a znalosti z ničeho nic nahradily mnohonásobně výkonnější stroje. Vzhledem k nevlídným podmínkám na trhu práce za raného kapitalismu, na něž luddité upozorňovali, lze snad mít pro násilnou revoltu i kapku pochopení.

Na druhou stranu rekruti pocházeli z dříve prosperující vrstvy dělnických mistrů a svobodných řemeslníků. Jejich rozkvět však stál na již proběhnuvší mechanizaci předení přízí a nití. Před rozmachem spřádacích strojů bylo příze jen tolik, kolik dokázaly přadleny vyrobit. Odstraněním úzkého hrdla došlo k odšpuntování prosperity tkalců a pletařů. Pokrok tedy ludditům voněl, dokud jim hrál do karet.

Navíc kdyby bylo po jejich, náš Klub by těžko spatřil světlo světa. Stroje sice vykořenily povolání přadleny a ručního pletaře, daly však vzniknout pozici ponožkového sekretáře. A pokud by to snad jako argument nestačilo, i dětské práce v našem odvětví za poslední dvě staletí znatelně ubylo.