EN
Rozhodli jsme se podívat na české luhy a háje z naší perspektivy. Té barevné. A zahajujeme celonárodní sbírku pestrých příběhů o barvách a místech, které se k barvám váží.
Příběh je sice rodu neživotného, avšak každá legenda má svůj život. A ten končí, když se na ni zapomene. To je škoda u všech pověstí, ovšem u těch barevných obzvláště. Abychom tomu předešli, chceme jednou provždy sestavit almanach příběhů a pověstí barevných a českých.
A jak se toto pestré veledílo bude rodit? Společně, klubově.
Barevnice je otevřena všem příběhům, tedy včetně třeba toho Vašeho. Náměty či dokonce celé příběhy krátké, dlouhé, velké i malé posílejte na info@ponozkovice.cz s předmětem Velká česká barevnice.
Příběhy nejprve zveřejníme zde v Ponožkovinách a až bude sbírka dostatečně pestrá, připravíme i knižní vydání.
Přinášíme první dva příběhy:
- o Červené Lhotě
- a o Žlutých lázních.
Červená na Červené Lhotě aneb tak to natři načerveno
Ač to mnohé může překvapit, zámek Červená Lhota nebyl vždycky červený. Jihočeské renesanční sídlo stojící uprostřed rybníku bylo podle dochovaných záznamů původně bílé. A jmenovalo se Nová Lhota.
Jak získalo svou červenou podobu? Byl v tom čert.
Rytíř Jan Kába z Rybňan, zdejší zámecký pán v 16. století, si jednoho dne přivedl na zámek novou choť. Nová zámecká paní však nevěřila v Boha, a tak si pro ni přirozeně zakrátko přišel čert s letenkou do pekla.
Pekelník však vzletový manévr nezvládl a zámecká paní se čertovi vysmekla z náruče. Ošklivě dopadla na skálu pod okny a její krev potřísnila stěnu zámku. Napodruhé byl čert zřejmě opatrnější, neb tělo se nikdy nenašlo a zůstal jen nechtěný červený nástřik.
A stala se z něj Červená Lhota, kteréžto pojmenování se objevuje ve věrohodných historických pramenech od 17. století dosud.
Možná i proto, že červená barva je atraktivní, patří dnes zámek mezi vyhlášené atrakce. Mezi jihočeskými hrady a zámky drží v návštěvnosti krásnou bronzovou pozici za Hlubokou nad Vltavou a Českým Krumlovem.
Ačkoliv zní neuvěřitelně, příběh má nejspíše základ ve skutečných událostech. Dědicové Jana Káby, Bohuchval a Jiří, se spolu přeli o majetek. A dle tehdejších kronikářů se spor přenesl i na jejich manželky, které si „nezřídka vjely do vlasů tak, že tekla krev“ (citujeme dobového kronikáře). Nekrvavému řešení sporu nepomohlo ani to, že Bohuchval byl katolík, kdežto Jiří utrakvista.
Žlutá v pražských Žlutých lázních aneb jaký plot, takové lázně
Dnešní koupaliště a sportoviště na pravém břehu Vltavy v pražském Podolí bylo založeno jako říční lázně v roce 1910. Na místě původního překladiště a kotviště vorů.
Své jméno Žluté lázně získaly hned od počátku své existence, a to podle žluté barvy plotu, který lázně obepínal.
Není však rozšířeným zvykem pojmenovávat rekreační střediska podle barvy jejich plotu. Přeci jen je to méně trvalá charakteristika než kupříkladu katastrální zařazení. Proč tedy Žluté a nikoliv třeba Podolské lázně?
Neboť hned vedle stály lázně s plotem modrým, a těm se začalo říkat… ano, hádáte správně: Modré lázně. Ty byly luxusnější a orientované na movitější klientelu. Buržoazní zacílení však narazilo na své limity po nástupu komunistické vlády. V roce 1949 byl proto modrý plot přebarvený na žlutý a došlo ke sloučení obou sousedících lázní pod jednou značkou, tou žlutou.
Lázně patřily a patří mezi oblíbené cíle Pražanů – a nejen jich. Hrát nohejbal sem ve volném čase chodil například slavný fotbalista Josef „Pepi“ Bican.
Největší slávu Žluté lázně zažily ve 30. až 60. letech 20. století. Po roce 1954 však vodu ve Vltavě ochladila nově vybudovaná Slapská přehrada a areál začal chátrat. Zcela jej pak zdevastovala velká povodeň v roce 2002. V roce 2005 byly lázně zrekonstruovány do současné podoby.
Komentáře (0)
Komentáře mohou přidavat pouze členové klubu
Přihlásit se Stát se členem